Cukrová burza v Itálii

Každý rok na přelomu března a dubna pořádají sběratelky Sara a Paola v italském městečku Pieve di Cento, asi 30 km od Boloně, výměnný den sběratelů baleného cukru. Letošní rok se současně s cukrovou burzou konala také burza čajových přebalů. Moje cukrová sbírka je momentálně spíše shromaždištěm než uspořádanou kolekcí, a proto jsem se rozhodla, že se letos burzy v Itálii nezúčastním, i když jsem původně návštěvu plánovala. Nakonec mi psala kamarádka z klubu Iva, že se chystá a zda bych jí neporadila, na co se připravit. Tak mi to vrtalo stále hlavou - že bych přece jen vyrazila s ní? Lákaly mě čajové pytlíčky. A pak bylo rozhodnuto, pojedeme spolu s Ivou a nakonec i s Verčou a uděláme si pěkný víkendový výlet. Přípravy nebyly složité, koupila jsem jízdenky na autobus, nachystala nějaké cukrové série, ale hlavně čaje na výměnu, poslala přihlášku a domluvila ubytování. V pátek večer jsme vyjely autobusem z Brna.

Do Boloně jsme dorazily v sobotu po sedmé ráno. Měly jsme čas, protože autobus do Pieve odjížděl z nádraží až za hodinu. Na místních toaletách jsme se trochu zkrášlily po dlouhé noci v autobuse a vyrazily najít zastávku. Tu jsme nenašly, resp. nás místní doprava dosti zmátla. Než jsme se rozkoukaly, autobus ujel. Takže zbyl čas i na ranní kávu. Ten další autobus už jsme si ujel nenechaly. 

Každý rok jiné jméno. Letos byla z Jitky "Jtcka"

Burza cukrů a čajů se konala v Grand hotelu Boloňa na kraji městečka Pieve di Cento. To už jsem si pamatovala dobře a na místo jsme dorazily asi kolem půl jedenácté. Přivítaly nás Zuzka a Jitka, které už hrabošily (Jitka se soustředila na její oblíbená sladidla a Zuzka si užívala nového cukrového zážitku). Po registraci se do výměny pustila i Iva, která se velmi těšila. Já si našla stoly (jeden v sekci cukrářů a druhý u sběratelů čajových přebalů).

Čajíčkářů přijelo 16, kupodivu i naše malá republika měla hojnou účast - 5 sběratelů z Prahy, parta kamarádů, kteří už jsou zkušenými sběrateli. Já jsem byla trochu do počtu a teprve se oťukávala, jak to na takové akci vlastně chodí. Byli tu Holanďani, Italové a Katalánci. Výměna samotná je hrozně zdlouhavý proces. Dva sběratelé si navzájem předají svoji výměnu a už si vybírají. Mění se kus za kus. Já jsem vždy čekala, až si ode mě někdo vybere, protože jsem si myslela, že k výběru nic nebude. Ale vždy si každý něco našel, takže nějaké čaje jsem si přece jen nakonec dovezla.

Iva spokojeně vyměňuje

Výměna cukrů probíhala klasicky, jak jsem věděla z minulých let. Italové mají obrovské množství sérii, které nabízejí k výměně. Zpočátku se tvářili dost přísně, někteří počítali na kusy cukrů, aby nevyměnili míň. Ve finále už jim to bylo jedno, jen se všeho zbavit. Měnila převážně Verča, takže já jen tak přebíhala sem a tam a co mi povyměňovala jsem zjistila až doma. No, povedlo se jí to pěkně :-) Hlavní bylo, že jsme na místě většinu toho, co přijelo s námi z Brna, nechaly. Na konci výměny, když už to vypadalo, že odejdeme, nějaká čajová sběratelka vysypala na stůl svoje přebytky. Tak se do toho všichni včetně mě pustili, to byla ta správná hrabárna, jak to známe z českých cukrových burz. 

Sběratelka z Portugalska a já

Část cukrové výstavy

Po skončení jsme se pod vedením Zuzky přesunuly do penzionu nedaleko náměstí. Jitka s rodinou odjela užívat krás Itálie a my se vydali s partou kamarádů do místní pizzerie. Tam nás čekala večeře a příjemně strávený čas po burze. 

Druhý den jsme pobalily cukry a vydaly se s Ivou a Verčou poznávat historické památky Pieve. Město je malé, ale zajímavých objektů k pozorování tu najdete hned několik. Čtyři středověké městské brány, náměstí s kostelem, parky, městské domy a nakonec nově vybudované muzeum moderního italského umění, kde jsme navštívily tři výstavy. A všude bylo jaro.

A všude kvetly sedmikrásky

Boloňa z vyhlídky šikmé věže

Po procházce městem nás čekal přesun do Boloně a návštěva centra města. Nebýt pohotové Italky, která nám ochotně nabídla odvoz autem k prodejně jízdenek na autobus (bohužel jsme se s ní nebyly schopny domluvit anglicky, rusky ani německy), asi bychom hledaly trafiku doteď. Jízdenky jsme nakonec koupily a hurá do červeného města.

Že jim to pěkně ladí?

Boloňa se tak přezdívá prý nejen díky červeným stavbám, ale i politickému smýšlení. No, to nám bylo celkem jedno, hlavně si užít slunečného dne v pěkném městě. Navštívily jsme řadu kostelů, já už potřetí vyšplhala skoro 400 schodů na šikmou věž, ale za ten pohled dolů to stálo. Ve městě nás pobavily živé sochy v ulicích - kavalír Modrásek a levitující mnich, to byli naši favoriti :-)

Když Itálie, tak zmrzlina. První letošní ochutnávka dopadla znamenitě. Italové holt zmrzlinu umí připravit. Pak už jsme se jen toulaly městem a pomalu směřovaly zpět k autobusovému nádraží, odkud měl v osm večer odjíždět nás autobus. Nejel. Nastaly obavy, zda si řidiči nezapomněli přetočit hodinky na letní čas. Skoro. Po hodině přijeli, byla nehoda na silnici a tudíž to velké zdržení. Ale na nádraží jim to bylo celkem fuk, žádná informace, nic. Ještěže nás čekalo víc. A tak jsme s plnými kufry balených cukrů spokojené opustily Itálii.