Víkend č. 3

Sobota 6. 4. 2013

Nastoupil další víkend, který bude ve znamení cestování. Dneska jedeme s Janou, Radkou a Míšou na nejvyšší horu Běloruska, která má celých 346 m. n. m., takže jsme opravdu moc zvědavé, co nás čeká.

Vyjíždíme ráno v osm. Metrem a pak kousek pěšky se dostáváme na autobusové nádraží. Náš autobus je přistavěn na nástupišti 4. Je to takový místní malý autobus, snad to do cíle dojede. Naše obavy ze špatného data na jízdence se naštěstí nevyplnily. Revizorka přetrhla lístek a nechala nás v klidu nastoupit. V autobuse bylo asi 6 lidí (kdo by taky jezdil tak brzo pryč za město, říkaly jsme si), a proto jsme si sedly na čtveřici sedadel blízko řidiče. Překvapila nás cedulka hlásící počet sedadel (těch je v autobuse 45) a celkových míst, kterých je 88. Takže asi se tu jezdí i na stojáka. Jenže na další zastávce jsme se zasekli cca na 20 minut. Nastupovalo tady asi 60 lidí. To není možné, že jedou všichni s námi a není možné, aby se do autobusu vlezli. Vlezli se. Sedadla se zaplnila a zbytek se mačká na sebe v uličce. I na další zastávce se ještě podařilo asi deseti lidem nastoupit. A jedeme.

Autobus staví asi na šesti zastávkách a cestujících postupně ubývá. Asi jedou na chaty na víkend, i když je venku ještě sníh. Cca po hodině vysedáme i my. Mezi poli. S námi vystupuje ještě jeden pán. Ptáme se ho, zda neví, kde je Džeržinskaja hora, protože kolem nás jsou jen pole. Pán se rozhlídne a ochotně nás nasměřuje k malému brdku, cca 300m od nás. Bezva, jsme tu a nejvyšší „hora“ Běloruska je přímo před námi.

Nastává opravdu těžký výstup, kdy se musíme těch 300m přebrodit sněhem přes pole. Nevypadá to zle, ale první průkopník zjišťuje, že snadné to určitě nebude. Sněhu je na poli přes metr, takže se brodíme po pás ve sněhu a je to docela makačka. Naštěstí náš cíl je na dosah. Jestli nás teď někdo vidí, asi si myslí, že jsme úplně praštěné. Ale my to nevzdáváme a asi po dvaceti minutách staneme na vrcholu hory :-) Sláva, nazdar, jsme tu. Proběhne několik fotek s běloruskou vlajkou a musíme zpět. Sice máme jízdenky až na 17 hodinu, ale 6 hodin tady v polích čekat se nám opravdu nechce. Pán, který mířil zřejmě do místního JZD (je na něj pěkný výhled „z hory“), nám stihl před naší cestou oznámit, že zhruba za hodinu jede směr Minsk ještě jeden autobus, abychom nemusely čekat do pěti. Tak ten bychom mohly stihnout. 

Stihly jsme. Řidič se diví, kde jsme se tu vzaly. Tak jsme mu to vysvětlily a on nás (asi se slitoval) odváží zase zpět do města. Přijíždíme v poledne. Spolubydlící, které tentokrát se mnou nejely, teprve vstávají a diví se, že už jsme zpět. Hodnotíme akci jako zatím nejzdařilejší.

Odpoledne vyspávám a trochu zapracuji na úkolech. Pak jdeme s Lindou na večeři a nákupy do Stalici. Cestou se zastavujeme ve vedlejší budově kolejí, podívat se, kdy je otevřená prádelna. Stavíme se po víkendu s prádlem.

Večeříme soljanku (polévka zeleninová s klobásou) a dezert s višněmi. Pak se procházíme po obchodě a prolézáme obchůdky, kupujeme si nějakou běloruskou kosmetiku, která je hrozně levná (tak snad nám neslezou vlasy) a šťastné z nákupů se pomalu vracíme na kolej. Zítra to bude náročné, tak ať se trochu vyspíme.

Neděle 7. 4. 2013

Jedeme do Grodna, historického města na hranicích s Litvou. Maršrůtka nás vyzvedává na čas před kolejemi. S Lindou si sedáme dozadu, asi děláme dobře, protože holky, co dělají společnost řidiči, se po chvíli ptají, kde se mohou připoutat. Řidič suše oznamuje, že pásy nejsou v Bělorusku povinné a tudíž v autě nejsou vůbec. No šťastnou cestu.

Ale vše bez problémů. Pan řidič jede ukázněně a zastavuje nám i na kafe a záchod na benzínce. Po necelých čtyřech hodinách vystupujeme v Grodnu. Jdeme směr centrum, zatím pohromadě, ale na náměstí u kostela se rozdělujeme. Někteří jdou na oběd, já, Linda a zbytek pokračujeme na průzkum města. Kolem divadla, které připomíná vesmírnou loď, na nábřeží řeky Njoman. Tady je keška, musím ji najít, protože se zdá jednoduchá. A podařilo se, mám první úlovek z Běloruska :-) vracíme se zpět a po mostě se dostáváme na druhý břeh. Jdeme uličkou směrem k dalšímu mostu, fotíme si panoráma a výhledy na staré město. Hledáme park, který vede k zámku. Trochu jsme ho obešly, ale nakonec jsme došly do cíle. V parku je zachovalý druhý nejstarší kostel v Bělorusku, kostel sv. Borise a Gleba. Zaujalo nás, že je částečně kamenný a částečně ze dřeva. Jdeme dovnitř, zrovna vychází velká skupina turistů Výborně, bude klid. Uvnitř je zajímavá atmosféra. Dochované fresky z 12. století nevidíme, zdi jsou kamenné a holé. Po chvíli se k nám připojuje kněz. Zaujal ho náš jazyk, a když zjistí, že jsme Češky, s úsměvem nás provede po celém kostele, vykládá velmi zajímavě historii tohoto místa a moc pěkně si s námi povídá. Dozvídáme se, že byl letos v Praze a Brně se studenty ze školy, kde učí a že mu velmi chutná české pivo. Milý člověk. Pak se s námi loučí, ukazuje nám zbytky fresek, co jsme hledaly, a otisk palce stavitele kostela na venkovní zdi. Zajímavý exkurz, měly jsme štěstí.

Pokračujeme k zámku, ale chceme se před návštěvou naobědvat. Dostáváme se na pěší uličku, kde jsou obchůdky, tak snad najdeme i jídelnu nebo restauraci. Našly jsme pizzérii. Tak proč ne. Jdeme dovnitř. Je tady narváno, ale ptáme se uvaděče, jestli by byl pro nás stůl. Uvaděč se jde podívat. Po chvíli nám oznámí, že pro nás stůl není, ale ať chvíli počkáme. Pak vstoupí starší pár, paní na podpatcích a v tygrovaném kabátku, pán s břichem a knírkem. Pro ty stůl je. V tu chvíli si připadám jak Pretty Woman, kterou odmítli obsloužit v butiku, protože nebyla vhodně oblečená. Asi nechápou, že turisti tu chtěli utratit majlant. Tak jdeme jinam. Bohužel nacházíme jen bufet, ale teplé jídlo tu je, tak co. Bohužel ale přicházíme ve chvíli, kdy se chystají zavírat, tak stihneme jen čebureky (takové plněné těsto) a trochu zasycené se vracíme k zámku. 

Alespoň tady úspěch. Mají do šesti hodin a do muzea se ještě dostaneme. Procházíme tři patra starého zámku, kde je muzeum historie města, nějaká fauna a flóra Běloruska a pak vzpomínka na válečná období. No dobře.

Cestou ze zámku objevujeme synagogu a staré židovské město (bohužel ne moc zachovalé), několik kostelů a náměstí Lenina. Blíží se čas odjezdu, a proto směřujeme k autobusovému nádraží.

Odjíždíme v 19:15, máme koupené místenky. Náš autobus má jet z nástupiště 1 a všechna místa jsou vyprodána. Na jedničce ale žádný autobus nestojí, pouze na dvojce s nápisem: Minsk, hlavní autobusové nádraží. Tak to je asi on. Jenže jsou tam jen 4 pasažéři a řidič už chce odjíždět. Vběhneme do autobusu se slovy, že jedeme taky a že máme místenky. Řidič na nás hledí, že prý o nás vůbec neví. Moc to nechápeme, ale vezme nás a o tři a půl hodiny později vysazuje šťastně v Minsku.