Týden bude za námi

Pondělí 25. 3. 2013

Startujeme první týden a dneska nám také začíná výuka. Jsme zvědavé, jak to bude probíhat. Jelikož začínáme až v 15:55, trochu si s Lindou ráno přispíme a vstáváme kolem jedenácté. Nutná snídaně a hygiena a vyrážíme do města s cílem koupit si dnes modem a internet, protože s připojením je to tu špatné a bez spojení se světem to prostě nevydržíme. 

Navštěvujeme osvědčený obchůdek, kde naše kolegyně už internet koupily. Mladík za pultem je poměrně ochotný a podle mě hned, když nás vidí, tuší, co budeme chtít. Vyřídíme nezbytné papírování a s flashkou v kapse jdeme na oběd. Vybíráme již ozkoušenou jídelnu naproti fakultě. Dnes jsme trefily dobrý čas, je tu sice více strávníků, ale velký výběr jídel. Já si dávám na Lindino doporučení plov (takové naše rizoto) s masem, které připomíná sekanou nebo čevabčiči, salát s vejcem a majonézou a mléčnou polívku, kterou jsem milovala ve školce. Mňam, úplně jsem se vrátila zpět do dětských let :-) 

Oběd byl výtečný. Přeplněné (ano, opravdu jsme se nacpaly – i když porce jsou tu výrazně menší, než u nás) jdeme nastudovat rozvrh do školy. Nebude to asi tak zlé, dnes nás čeká současná ruská literatura, zítra a další dny běloruská kultura, fonetika a praktický jazyk. Sedáme si do foyer budovy. Je tu menší bufet a spousta studentů. Usedáme ke stolu a připojujeme se k internetu. Sláva, všechno funguje, jak má. Dokonce je ve škole i WiFi, nicméně signál je poměrně slabý. 

Jdeme na výuku. Vítá nás sympatická paní profesorka, vedoucí katedry slavistiky. Tak to nám dobře vybrali. Tak soudíme i z jejího výkladu, když po 80 minutách opouštíme školu. Literatura s ní nás bude bavit. 

Kousek od školy je Centralnyj univermag (velký obchod s potravinami). Linda potřebuje něco na večeři. Nakonec volíme pelmeně, ozkoušenou ruskou klasiku. To se dneska pomějeme. Cestou se ještě zastavujeme v podchodu u pokladny, kde prodávají lístky do divadel a na koncerty. Ptáme se na Labutí jezero, které se hraje za 14 dní v divadle baletu a opery. Je beznadějně vyprodáno. Podobně je to i s dalšími představeními. Večer to tedy prostudujeme na internetu a zítra se snad podaří nějaké lístky koupit. Alespoň jednou bychom tady chtěly divadlo navštívit. 

Teď už jsme na kolejích. Máme tady časový posun +2 hodiny. Uvaříme pelmeně a večer si budeme užívat internetu. 

Úterý 26. 3. 2013

Dnes jsme si trochu přispaly, školu máme od 11:15. Před školou stihneme s Lindou ještě vyměnit peníze v bance, abychom si mohly koupit lístky do divadla a dopřát si zasloužený oběd ve školní jídelně. 

První hodinu máme kulturu Běloruska. Německé studentky, které s námi sdílí patro kolejí, nás varovaly před vyučující – nacionalistkou. Přivítá nás usměvavá mladá paní a nadšeně se s námi seznamuje. Její hodina uteče velmi rychle a my jsme spokojení. Uvidíme tedy, co se z ní vyklube, ale nevypadá to, že by to mělo být něco hrozného. Na další výuku se přesouváme do přízemí fakulty, ač měla hodina proběhnout ve stejné učebně, jako hodina předchozí. Máme fonetiku. To už bude asi horší. Učitelka s námi zkouší základy ruské výslovnosti – ákání a íkání. Vypadá to, že neumíme mnohem víc. Naše vyučující si pečlivě zapisuje do deníčku, co budeme probírat dál: tvrdé Y, měkké L, tvrdé Ž a Š,... no potěš! Výslovnost je těžší, než jsme si mysleli. No, alespoň víme, že rodilí mluvčí z nás už nebudou.

Po škole jdeme všichni společně do menzy. Včera jsme si pošmákli, uvidíme, co nás čeká dnes. V menu čteme: kaše, kotleta, zapekanka (tvarohová buchta s rozinkami a smetanou). To by šlo. Kaše není pouze z brambor, ale ještě z nějakého obilí. I tak je v jídelně dost narváno.

S Lindou jdeme zkusit štěstí do podchodu, kde prodávají lístky na koncerty a do divadel. Fronta až ven. Počkáme a mluvíme zase s paní, která už včera nebyla moc ochotná. Lístky jsou vyprodané, a když náhodou jsou, tak pod 600.000 rublů (asi 1200,- Kč) nejdou. Ještě to ale nevzdáme. Pak nezbytný nákup a pokračujeme do knihkupectví a na poštu. Sluníčko svítí, už je to veselejší. Fotíme se v parku u sochy s deštníkem. 

Na kolejích se zase na chvíli dostáváme do světa díky internetu. K večeři si dnes vařím těstoviny s kukuřicí. Teď ještě klikám deníček a půjdu si chvilku číst. Dobrou noc.

Středa 27. 3. 2013

Dopoledne máme školu. Jsme připraveni na dvě hodiny. Když ale přicházíme na fakultu a díváme se na rozvrh, shledáváme, že nám ještě hodinu přidali. Ach jo. Zrovna dneska, když je tak krásně a vypadalo to na volné odpoledne. 

První hodina je videokurz. Koukáme po částech na film a komentujeme to s textem. Pohoda, klídek, uteklo to pěkně. Pak konverzace. Slečna učitelka je milá a usměvavá, další plus pro dnešek. Bavíme se o rodině. V hodině jsou s námi dva Číňani (čínských studentů je tu opravdu hodně a vůbec cizinců, na fakultě není skoro slyšet ruština), ale asi se moc nechytají, uvidíme, jestli se objeví i příště. Literatura, kterou nám přidali, se nakonec koná jen dobrovolně pro všechny studenty univerzity. Je to přednáška o Vysockém. Škoda, protože to by mě zrovna zajímalo, ale sluníčko a plán na odpoledne vyhrávají :-)

Jdeme na oběd a po obědě vyrážíme s Lindou na obhlídku další části města. Okolo známého cirkusu se dostáváme do parku Janky Kupaly (to byl běloruský národní spisovatel). V parku je docela dost lidí, je vidět, že i je vytáhlo sluníčko ven. Fotíme si kachny na řece Svisloč a blížíme se k náměstí Vítězství, kde stojí obrovský památník padlým hrdinům města. Památník stojí na velkém kruhovém objezdu a k němu se dostanete jen podchodem. Procházíme tedy pod zemí a zjišťujeme, že pod památníkem je ještě jeden menší se sochou věčného ohně. Celkově osvětlený prostor a kruhový pomník připomíná přistávající UFO. 

Od památníku jdeme na náměstí Jakuba Kolasa (další běloruský národní spisovatel). Cestou nás zastavuje televize, zajímá ji „jedna malá otázka“. Kroutíme hlavou a se slovy „jsme cizinky“ odcházíme. Beztak je zajímalo, co říkáme na tající sníh v centru města, nebo něco podobného... 

S Lindou hledáme katolický kostel Svaté Trojice. Podle mapy jsme kousek od něj. Procházíme mezi domy a ocitáme se na dvoře mezi nimi. Je tady malé dětské hřiště a spousta garáží, které obklopují námi hledaný kostel. Je veliký a krásný, ale vchod k němu je nedostupný. Možná je tady umístěn úmyslně, musíme to zjistit. U garáží sedí dva bezdomovci, první, co v Minsku vidíme (jak jsme se dozvěděli, mají zákaz pobývat v centru, a proto jsou přes den „schovaní“ různě po půdách nebo jiných dírách). 

Na náměstí Jakuba Kolasa je jeho velká socha, pak budova filharmonie a nákupní centrum CUM. Jdeme dovnitř na obhlídku. V přízemí prodávají běloruskou kosmetiku a nádobí. Asi se sem ještě někdy vrátíme. 

Poslední, co chceme dnes navštívit, je pravoslavný hřbitov. Nachází se kousek (asi 30 minut chůze) od našich kolejí. Jsou zde pochovaní významní hrdinové města i země, včetně spisovatelů Kolasy a Kupoly. Uprostřed hřbitova je pěkný kostel. Zlaté věžičky-cibulky mi opět dodají úsměv na tváři. Hřbitov je pěkný a celý pod sněhem, jen hlavní cesty jsou odházené. Hroby na pravoslavném hřbitově jsou oplocené a u každého je lavička. Pozůstalí chodí za nebožtíky „poklábosit“, vždy se na lavičku posadí a připíjejí si (symbolicky) s nebožtíky vodkou. Zajímavý zvyk.

Blížíme se ke kolejím, kolem dětského parku a hokejového stadionu. Objevujeme restauraci s běloruskou kuchyní. Dobré vědět. Večer chceme na pivko, tak to zkusíme tu. Jenže když se sem večer dobelháme, tak nám uvaděč v národním kroji oznámí, že pokud nemáme rezervaci, tak je to beznadějné. Bělorusové kupodivu asi taky chodí do hospod.

Nakonec se usazujeme v restauraci Staroe Ruslo. Vypadá to tu hodně luxusně, ale ceny jsou relativně únosné. Ochutnáváme běloruské pivo (je to taková průhledná brča, ale dá se to přežít) a někteří si objednávají boršč. Ten je výborný. Alespoň víme do příště.