Cestování ještě nekončí

Sobota 20. 4. 2013
Déšť byl spíše přeháňka, ráno zase svítí sluníčko. Ale je poznat, že se dost ochladilo. Metrem se přesouváme na autobusové nádraží Maskovskaja, odkud jedeme maršrůtkou. Cesta do Polocku trvá 4 hodiny. Přijíždíme po poledni a hned kupujeme jízdenku na autobus zpět. Chvíli po nás dorazila taky Nataša, naše běloruská kamarádka, která stráví dnešní den s námi. 

Po cestě nám vyhládlo, proto se zastavujeme v pizzerii nedaleko od nádraží. Obsluha dosti protivná, jídlo jedlé, byť porce mizerné. Ale hlad jsme zahnaly. 

Popovezeme se autobusem ke klášteru. Tady jsou uloženy ostatky svaté Evfrosiinii Polocké a svatý kříž. Ten bohužel nevidíme, turistům se ukazuje jen v neděli. Škoda. Vyslechneme alespoň modlitbu v kostele, prohlédneme si zachovalé fresky z 12. století a odcházíme poznávat město. 

No, město, Polock je spíš taková větší vesnice. Má asi 90 000 obyvatel a podle chaloupek, které míjíme podél silnice, to na město moc nevypadá. Ale jakmile se dostaneme do centra, už je tu cítit civilizace. Projdeme se po červeném mostu, který přežil válku roku 1812, kolem nábřeží až k Sofijskému chrámu. Ten stojí v parku na kopci. Je přestavěný v barokním stylu, takže připomíná naše kostely, ale uvnitř jsou odkryté základy a vystaveny archeologické vykopávky, nalezeny při průzkumech v kostele a okolí. Saháme také na borisovský kámen, ten je vystaven před kostelem a dochovaly se na něm otisky prstů našich předků. 

Pak se vydáváme dál, přes město do parku, k památníku písmene Y (běloruské Y s háčkem, čte se podobně jako naše U) a ke geografickému středu Evropy, v němž je uložena keška. Tu nacházíme okamžitě a úspěchem završíme dnešní výlet. Vyšetřený čas strávíme opět v pizzerii na večeři a pak už se vydáváme autobusem zpět do Minsku.

Jedním ze spolucestujících (naštěstí já sedím vpředu a on leží vzadu) je chlapík v hodně přebraném stavu. Myslím, že do autobusu nastoupil ještě po svých, moc jsem si ho nevšímala, ale v autobuse pokračoval popíjením z lahve, kterou dorazil, občas měl snahu si zakouřit (kdyby mi jiný cestující cigarety nesebral) a třikrát zastavil autobus, protože měl svoji potřebu. Když se pak při výstupu skácel do uličky, už se myslím nezvedl, tak jsme ho nechali napospas a vydaly se metrem domů. 

Neděle 21. 4. 2013
Pořádně se vyspíme po dvou prochozených dnech. Na oběd jdeme do našeho oblíbeného Lida. Dneska vegetariánský oběd, dávám si zeleninové karbanátky (běloruskou specialitu) a golubce (to je zase ukrajinská specialita, zelný list plněný zeleninou a rýží). Možná to nezní lákavě, ale je to opravdu výborné. 

Po obědě jedeme metrem ke knihovně a konečně se dočkáváme návštěvy bílého chrámu nedaleko odtud. Je nádherný, monumentální a slunce se odráží v jeho zlatých věžích. Vedle stojí menší, dřevěný kostelík. Uvnitř probíhají křtiny, jeden křest je asi na 2 minuty, dost rychlý a takový „necitelný“ – kněz křižuje miminkem sem a tam, nedivím se, že se to dítěti nelíbí. Za kostelem v „lesíku“ se nachází hřbitov. Jdeme se tam podívat. Jsou zde, mimo jiných, pochovaní národní umělci a politici. Náhodou objevujeme pomník běloruského pěvce, zakladatele skupiny „Pjesňari“, o které jsme si vykládali na hodinách. Jsme s Lindou rády, že alespoň o někom z nich máme povědomí. 

Jdeme na metro a jedeme na druhou stranu města, k traktorovému závodu. Chtěla jsem ho vidět, protože tady byl na brigádě můj tatínek. Tak jsem mu chtěla závod vyfotit, aby věděl, jak vypadá dnes. Podnik je ve čtvrti, která leží mimo centrum. Venku je pěkně, sice chladněji, ale sluníčko zlákalo ven skupinky lidí, kteří postávají v parku a popíjejí. My se vydáváme mezi bytovky a hledáme kostelík. Po chvíli k němu dojdeme. Je obestavěný lešením, opravuje se. Dál se dostáváme k řece. Všude jsou lidi, hezký den je vytáhl ven. Na kolo, na brusle. Kolem nábřeží je moc příjemná procházka. Kolem řeky pokračujeme až na kolej. Je šest hodin. 

Na kolejích pak proběhne standartní večer. Vyřizuji poštu a telefonuji domů. Už se nám to krátí, za týden pojedeme zpět do Brna.