Pozdrav z Běloruska

Úterý 19. 3. 2013

A je to tu! Po měsících netrpělivého čekání odjíždíme poznávat krásy Běloruska, před námi je šestitýdenní stáž v Minsku. Nikdo netuší, co nás čeká (ti, kteří již absolvovali zahraniční pobyty v Rusku, mají určitou představu), ale všichni se těšíme.

Plánovaný odjezd v 17:39 z Brna do Prahy přesouváme kvůli náhlé sněhové kalamitě na ten o hodinu dříve. Na nádraží se setkáváme v počtu šesti účastníků a z informační tabule se dozvídáme, že náš vlak má 80 minut zpoždění. Nečekaně. A tak nakonec, po večeři v nádražní restauraci, opouštíme Brno v původním plánovaném vlaku z Maďarska v 17:39.

Do Prahy dojíždíme po osmé. Během půl hodinky už jsme komplet a restaurace Burger King se nám stává dočasným útočištěm, než vypraví náš vlak do Minsku. Ten je připraven po deváté, takže se přesouváme do našeho vagónu a těšíme se na téměř čtyřiadvacetihodinovou cestu.

Kupé vlaku nás překvapilo svým miniaturním rozměrem. Ruské železnice pravděpodobně nepředpokládají, že by s nimi někdo cestoval na pobyt delší než měsíc, takže naše obrovské kufry musíme nechat v uličce kupé, protože do zavazadlového prostoru se nevlezou. Tři postele nad sebou, šatní skříň a umyvadlo se zrcadlem, ke kterému se díky zavazadlům nedostaneme, to je poměrně pěkné vybavení kupé. A nezbytný kobereček a záclonka v okně. Jak vkusné. Naštěstí hned uleháme a jsme zvědaví, co nás čeká další den.

Středa 20. 3. 2013

Noc ve vlaku jsme přežili s občasným probouzením. První větší zastávku má vlak v polské Varšavě. Tak jsme se trochu protáhli, prohlédli si nádraží a vlak. Zjišťujeme, že vagon-restorant se ve vlaku nenachází, ale přímo v našem vagónu je malá kuchyňka, kde si můžeme uvařit nebo objednat čaj. Tak jsme si za 20 centů nechali od průvodčí uvařit pravý ruský čaj, do skleniček s hliníkovými podstakančikami. Já jsem získala první cukrový úlovek s logem běloruské dráhy.

Hranice Polsko-běloruské překračujeme kolem 15 hodiny. V Brestu, příhraničním městě, nás čeká vyměnit podvozek vlaku. Běloruské koleje jsou totiž výrazně širší, než koleje u nás. Těším se na nový zážitek. Nejprve ale prochází nutná hraniční kontrola. Jedni celníci nám seberou pasy, pak je naštěstí vrátí orazítkované, další celníci se ptají, co vezeme. Odpovídáme, že oblečení, knihy ke studiu a notebook. Alkohol samozřejmě žádný, takže nás poměrně rychle opouštějí a pokračují na kontrolu běloruských karatistů ze sousedního kupé, kde se zdržují výrazně déle.

Po nutné kontrole vlak zajede do garáže a odpojí se na jednotlivé vagóny. Hodinku a půl jsme zde strávili zavření, probíhá výměna podvozků. Nejdříve nás pěkně s celým vagónem zvednou na heveru a pak odmontovávají a zase namontovávají kola :-) Docela legrace. I když pro ty, kteří si zapomněli před touto technickou úpravou dojít na záchod, dost nepříjemná smůla.

V 17 hodin je hotovo a my můžeme pokračovat. Fronta na záchod opadne až po půl hodině. Chvíli ještě čekáme na nádraží v Brestu, pak se vlak rozjede a my vidíme, že se blíží náš cíl.

Čtvrtek 21. 3. 2013

Těsně po půlnoci vystupujeme na minském nádraží. Čekají nás dvě kantorky z university. Kdo má problém se zavazadly, může si jej dát do auta, které ovšem není nafukovací. Většina tedy pobere svoje kufry a vydáváme se na koleje, pěšky, je to asi 20 minut od nádraží. Zima není, jen sníh. Ale i přes tuto noční dobu jezdí na chodnících a silnicích údržba a sníh odhrabuje. Chodníky jsou poměrně pěkně uklizeny, sem tam ledová plocha, ale mají to pěkně zvládnuté.      

Na kolejích jsme vítáni, dostaneme klíče od pokojů a karty, kterými se budeme při příchodu prokazovat, aby věděli, že jsme jejich. My už se vidíme v posteli. Ale že by náš příjezd byl proběhl jen tak snadno? První, co se snažíme, je dostat se do pokojů. Nakonec zjišťujeme, že se odemyká na opačnou stranu, než u nás. Ok, zvykneme si. A jak se zamyká? V pokoji je místo zámku „otáčecí kolečko“. Předpokládáme, že když se zamkneme zevnitř, tak už se nedostaneme ven. Takže zkouška – Yury, náš jediný mužský kolega, čeká před pokojem s klíčem a my zamykáme. A hle, nemůžeme se dostat ven, takže nás Yury musí vysvobodit. Je jedna hodina. Vypadá to, že zámek je rozbitý (že by snad nevěděli, že do tohoto pokoje dnes někoho ubytují?), ostatní mají naštěstí vše v pořádku. Takže opět ke vchodu za vrátnou, aby s tím něco udělala. Paní je kupodivu velmi ochotná, vysvětlila nám, jak se zámkem zacházet, ale zjišťuje, že ten náš je opravdu rozbitý. Jejímu slibu, že „zítra někdo přijde zámek opravit,“ nevěříme, tak nám nakonec mění pokoj. Alespoň, že tak. Je půl druhé.

Po cestě potřebujeme sprchu. Než ulehneme. Sprchy jsou v suterénu, na to jsme z Brna připravené. Ale moc dobře na nás nepůsobí. Jsou to takové kóje, kde máte pocit, že za rohem někdo vybafne. Trochu tu smrdí odpad, ale alespoň je tu čisto. Rychle umýt a spát.

Vstáváme v jedenáct. Vybalíme se, objevíme zdejší toalety a umývárky a vyrážíme na univerzitu. Venku svítí sluníčko a zdá se, že je teplo. První, co musíme absolvovat, je registrace na Fakultě mezinárodních vztahů. Po příchodu jsme zjistili, že mají zrovna oběd. Přijdeme sem tedy po obědě, protože musíme na fakultu na uvítání a vyřízení nějakých papírů. Deset minut před smluveným časem jsme v kabinetu, kde by nás měli čekat. Nikdo o nás neví. Nakonec se nás ujímá jedna sympatická slečna a vede nás do kanceláře, kde přijímají zahraniční studenty. Mají zavřeno. Vysvětlili jsme jí, kdo nás včera čekal na nádraží a tato paní také po 15 minutách přichází. Ukazuje nám náš rozvrh – kde bude viset, protože zatím není vypsaný. Seznamujeme se také se dvěma studentkami, kterých se ptáme na operátora, internet, knihovny... Pak už je kancelář otevřená. Slečna ze studijního nám předává anketu k vyplnění (anketa je takový papír, kam vypisujeme, kdo jsme a proč jsme přijeli). Pak přichází paní docentka, která nám vysvětluje, jak asi bude náš pobyt a studium vypadat. Zní to zajímavě.

Opouštíme budovu filozofické fakulty s vidinou obědu. Máme štěstí, hned naproti fakultě je něco jako rektorát, kde je celkem pěkná jídelna a moc dobré jídlo. Nabíháme na režim malých talířků a zeleniny. Po obědě, kolem čtvrté, zkoušíme opět štěstí na mezinárodních vztazích. Vyšlo to, ujala se nás administrativní pracovnice, zřejmě cizinka, která tu žije. Další anketa, pak cesta do banky, kam vkládáme peníze na registraci a zítra přijdeme pro pojištění. Teď už máme volno. Zařídili jsme si sim karty, ať jsme ve spojení se světem. Internet zatím zjišťujeme. Objevujeme velký podzemní obchod Stolica, kde je supermarket, a tak nakoupíme zásoby. Jelikož na pokoji není lednička, rozhodly jsme se s Lindou a Evou (s nimiž bydlím), že si dáme jídlo za okno. To ale musíme nejdřív odlepit. Na zimu se totiž v těchto zemích zalepují okna po stranách (a jak jsme zjistily, se také vycpávají novinami), aby netáhlo. Na úkor nezkaženého jídla tak zjišťujeme, že „zateplení“ má opravdu svůj důvod. No nic, trochu průvanu snad neuškodí. Okna jsme nakonec ještě obložily dekami a snad tu do rána nezmrzneme.

Pátek 22. 3. 2013

Nezmrzli jsme, ale chlad je znát. Rychle se balíme a v deset už jsme zase všichni na Fakultě mezinárodních vztahů. Paní referentka nám předává pojištění a my jí 220 900 běloruských rublů (v přepočtu na české koruny to není až tak hrozná suma) :-) Ještě nám zbývá absolvovat rentgen plic. Metrem a trolejbusem se dopravujeme na studentskou polikliniku. Venku už není sluníčko a trochu se ochladilo. Po víkendu má údajně přijít nějaký orkán, snad to nebude nic strašného. Na polikliniku se dostáváme s předstihem, proto ještě absolvujeme jedno kafčo.

Paní doktorka nás přijímá poměrně rychle (po nás přichází ještě jedna skupinka studentů), asi s představou hodně práce to chtějí mít rychle za sebou. Změřila nám tlak, opět platíme a ještě ten rentgen. Nakonec to vše proběhlo dobře a my se vracíme na mezinárodní (dnes už snad naposled) pro pasy a papír k registraci. Všechnu administrativu už máme za sebou. S Lindou jdeme na oběd. Paní na studijním nám poradila jídelnu u kolejí. Výběr jídel mají, ale moc lákavě to nevypadá. Linda si objednala kotletu a já kuřecí. Jako příloha je jen jejich oblíbená pohanka. Co nám zbývá. Najíme se, ale víme, že sem už se nevrátíme. Budeme objevovat jiné restaurace. Pak ještě uděláme drobný nákup a vracíme se na koleje. Není tu zima, ale když sedíte na posteli a ťukáte do počítače, tak průvan z oken cítíte. Topení ale funguje, tak snad se to vykompenzuje.

Ještě bychom se chtěly připojit na internet. Na kolejích ale k dispozici není a ve škole jsme ještě nezjistily, co vše je k přihlášení třeba. Bereme tedy notebooky do tašek a vzhůru hledat připojení WiFi do restaurací. Spolubydlící Němky nám radí kafé Newton blízko kolejí. Po půl hodině marného hledání jdeme na jistotu do centra. U Mc´Donalds se přece připojit musíme. Poutač této restaurace jsem viděla u nádraží. Po chvíli nacházíme dveře s nápisem, že restaurace Mc´Donalds byla přesunuta na jinou adresu, na nejdelší ulici v Minsku. Venku už se stmívá. Jdeme tedy do Stolice. Je to centrum podobné naší Vaňkovce, to by bylo, abychom se tam někde nepřipojily k WiFi. Úspěch se dostavil a tak po chvíli již sedíme a ťukáme maily domů.

V deset se centrum zavírá. Vracíme se na koleje. Před spaním nezbytná sprcha v nevábných podzemních kobkách a usínám s knihou Ivana Klímy, kterou jsem si přivezla z domu.